Vzpomínky posledního stálého obyvatele

rodina Weiglova

(vzpomínky Josefa Weigla zachycené v letech 2012-2014 kustodem skanzenu)

Dlouholetý a poslední stálý obyvatel tohoto domu Josef Weigl (dále Opa) se narodil 21.5. 1928 v Třebařově (Triebendorfu) v okresu  Moravská Třebová v Sudetech na severu Moravy. Tato oblast byla jazykově smíšená, takže malý Josef (Sepp) rozuměl i česky. Doma měli menší asi 12-ti hektarové hospodářství s chovem 2 krav, jalovice, 2 koz a prasat, slepic a husí.

Když bylo malému Seppovi pouhých 10 let, zemřel mu otec, rok předtím děda. Měl o 12 let staršího bratra Franze, který padl na frontě dva měsíce před koncem 2.světové války a o 7 let starší sestru Sophii (slabou na plíce), která se před válkou vdala a sloužila u větších sedláků v sousedství. Poté, co  její muž narukoval, se vrátila domů. Její muž také padl na frontě. Tento nelehký osud poznamenal duševní stav Opovy matky. Podle jeho slov se matka mohla zbláznit. Po válce, jak se později Opa dozvěděl, byla jeho matka spolu s dcerou "odsunuta"do Mühlberg am Main v Německu (do oblasti Schwabenlandu), nakonec se matka se sestrou usídlily u holandské hranice v německém městě Kleve.

Opa se v mládí částečně vyučil řezničině a přiučil na kuchaře. V 16-ti letech byl povolán do pracovního komanda tzv. Reichsarbeitsdienstu v Königrätz, ovšem záhy začal spolu se se svými vrstevníky prodělávat vojenský výcvik ve Wehrmachtu. Absolvoval výcvik na obsluhu samopalu a minometu. Při občasných rozmíškách s "říšskými Němci" byli německy mluvící rekruti ze Sudet často mírně pejorativně nazýváni : " Du Böhme". To bylo koncem roku 1944, kdy situace německých vojsk byla již velmi dramatická. Vázlo i zásobování, fronta se kvapem blížila. Opa se po několika přesunech ocitnul na Klatovsku a Domažlicku, kde byl zraněn střepinou z (zřejmě) amerického šrapnelu. Tu měl zarostlou na pravé straně hrudníku  v podobě zapouzdřené tvrdé kuličky, která se dala snadno nahmatat. Měl být převezen do lazaretu v Terezíně, ošetřen byl však jen provizorně u hraniční obce Lísková. Skončil v zajetí US-Army v nedalekém Weidenu/Oberpfalz. Američané zajatce příležitostně pracovně využívali, chovali se k nim tvrdě, ale vcelku korektně. Po propuštění bývalé obyvatele Sudet (Američané prý měli velmi podrobnou evidenci zajatců) odvezli na česko-německou hranici se slovy : "Běžte si kam chcete".

Opa se v zajetí seznámil se svým krajanem Quidem původem ze Starého Města (Altstadtu) nedaleko Moravské Třebové. S ním pak putovali s původním úmyslem vrátit se do rodného kraje. Mezitím však začal probíhat "odsun Němců" a nikdo nevěděl, kam vlastně jít. Quido pocházel ze "smíšené" rodiny, jeho matka byla Češka. Během putování spali "jak zajíci" pod malými celtami venku (5.1945) a byly odkázáni hlavně na pomoc (potraviny) od sedláků. "Občas jsme měli takový hlad, že jsme žrali i bramborovou sadbu", vzpomíná Opa. Oblečeni byli stylem "co dům dal". Opa spolu s Quidem skončili v Ležnici (ve Stürmu).

"Já trochu i horší slyšim, já budu muset blíž", pravil Opa a rozhovor pokračoval...."Peníze jsme neměli, zesláblí jsme byli",. V tomto stavu si je po zjištění, že umí s koňmi a dojit krávy rozebrali sedláci z okolí na pomocné práce.

V Ležnici byly v té době 2 hospody (jedna u Kunických, druhá naproti Horantovi). Opa do nich nechodil, neměl za co. V domě Stojanových byla škola, která byla zrušena koncem 40.let. Zemědělských statků bylo na Ležnici asi 9, největším dvorem byl Hessův statek (dnes u Kleinů). V obci byla i kovárna. Opův souputník Quido se později vystěhoval do Německa. Opa našel v Ležnici svou životní lásku Alžbětu Erler (Omu). Nikdo nevěděl proč, ale rodina Erler nebyla odsunuta (klíč pro odsun....říkalo se z politických důvodů). O všem tehdy rozhodoval komisár Pokorný, který uměl velmi dobře německy (původně prý přišel z Prahy).

Po mnoha letech jednou pravila Oma: "Jen my sme tady zůstali, blbci".

V roce 1946 se jim narodila první dcera  Uršula a byli překvapivě  odsunuti na "počeštění" na Chotěbořsko k sedláku Antonínu Mrdkovi. Opa se zde s Omou oženil, zpět se mohli vrátit až v roce 1949, Omy dům na Ležničce byl již vybrakovaný.

I takto rafinovaně systém rozbíjel poslední vazby obyvatel Sudet k rodnému kraji a majetku. Po návratu s Omou bydleli  na Ležničce a Manském dvoře. Po podepsání pracovního závazku u statků koupili mírně zdevastovaný dům č. 810 v Ležnici. Posledním majitelem byl p. Ludvig Rippel, který byl také "odsunut". Za 900 korun dostali glejt a půl hektar k tomu, ovšem museli podepsat, že pracovně setrvají u Státních statků. "Aspoň byl vlastní brambor", dodává Opa.

Jednoho krásného dne přišel Opovi ve věku asi 25-ti let povolávací rozkaz tentokrát do armády československé-lidové. Opa uvedl profesi řezník a přiučený kuchař (2 profese byly v té době obvyklé). Ve vojenské kuchyni strávil 2 roky a poté ještě  rok jezdil povinně školit kuchaře po posádkách v regionu v práci s masem (porcování apod.).

V domě měli s Omou nejprve jen kozy, za dobré pracovní výsledky mu byl v roce 1952 povolen nákup kravky od statků. Určitý čas bydleli společně s tchánem a tchýní a švagrem Gerhardem. Ti se později odstěhovali na Ležničku a následně se v 60.letech vystěhovali do SRN. U státních statků pracoval Opa jako traktorista až do důchodu.

V tomto domě pak spolu s Omou prožili bok po boku dlouhých 55 let. Opa vztah s odstupem hodnotí: " Výměna slov taky byl, ale nikdy ne hádka. Vedli jsme klidný život".

(v tomto se názory ostatních příbuzných možná různí-Opa byl poměrně svérázný...)

 Opa zemřel v září 2014.